Petřínský kopec byl v minulosti využíván k těžbě uhlí, železné rudy a vody. Upomínají na to archeologické nálezy, které nás zavedou až do prehistorie. Nejdůležitější však bylo a je jeho bohatství pramenů a na to navazující vodní hospodaření. V průběhu 19.století bylo vybudováno několik štol svádějící vodu ke stavbám na svazích Petřína. Nejdelší 100 metrová se jmenovala Železitá podle své barvy. Nejlepší vodu měla štola Zámecká která přiváděla vodu do Letohrádku Kinských. Ten pro rodinu Kinských v letech 1827-31 postavil vídeňský architekt Heinrich Koch. Měl nelehký úkol, na patě Petřína vybrat místo na východ v ose pohledu na Kinský palác na Staroměstském náměstí, na jih s výhledem na Vyšehrad a Vltavu a na západ a sever se vypořádat se spodní vodou z přilehlých stráni. Toto vše skloubil s elegancí empírové stavby s relaxačními funkcemi, terasami, zimní zahradou, společenskou a reprezentační funkcí se sloupovým průjezdným kočárovým portálem navazující na dvouramenné schodiště vedoucí k uvítacímu salonu a řadě průchozích pokojů s francouzskými okny. Maximální ohled věnoval na udržení základů stavby v suchu. Hlavní zdroj podzemní vody svedl do studny přiléhající k severní patě stavby. Anglickým dvorkem oddělil vlastní stavbu od vodního provozu v přízemí. Tam se nacházela luxusní koupelna obložená mramorem s velkou mramorovou vanou, záchody, splaškové a dešťové vodoteče. Protože letohrádek nebyl podsklepený, bylo nutné podlahy z kamenných desek v přízemí odspodu větrat a sušit v létě průvanem v zimě horkým vzduchem. K tomu architekt použil antikou osvědčené zařízení hypokaust. V zimě do kanálů pod podlahami hnal teplý vzduch z horkovzdušného generátoru vyrobeného speciálně pro letohrádek u Ringhoffera na Smíchově. V tomto takto vybalancovaném režimu byl letohrádek provozován cca 120 let. Udržel se v dobrém a suchém stavu. V roce 1901 Kinští Letohrádek s parkem prodali městu Smíchov. Smíchov pak 1901 pronajal Letohrádek za 1 rakouskou korunu ročně Společnosti národopisného muzea.. Došlo k závažné změně funkcí stavby. Staré funkce pominuly a byly nahrazeny novými. Byly jimi zejména funkce expoziční, skladovací a kancelářské. Těm se podřizuje provoz Letohrádku do dnes. V padesátých letech 20. století byl unikátní horkovzdušný agregát určen do šrotu. Na poslední chvíli jej pro sbírky Národního technického muzea zachránil přednosta Národopisného musea Dr. S.F. Svoboda. Agregát byl nahrazen kotlem a ústřední topení bylo rozvedeno v přízemí i v patře letohrádku. Empírová kachlová kamna byla ze sálů odstraněna. V místnostech v přízemí byly položeny parkety a pro snazší úklid na ně bylo položeno linoleum. Suché přízemí začalo vlhnout. "Moudré hlavy" z technické správy Národního muzea usoudily, že za to může studna, že stahuje z okolí vodu a zvedá spodní hladinu. Zasypali ji. Původně byla voda ze studny čerpána a tak naopak hladinu spodní vody snižovala. Větrací kanály hypokaustu zazdily, aby se zamezilo množení hlodavců a promrzání podlah. Stačilo 30 let od změny funkcí a perla empíru musela být vystěhována. Letohrádek napadla dřevomorka a zdevastovala vše od dřeva včetně krovů. Pamatuji jak se v chodbách přízemí začaly hroutit vitriny. Šedé provazy dřevomorky narušily jejich konstrukci. Přivolaní mykologové z Národního muzea konstatovali, že se okamžitě musí sbírky vystěhovat a sanovat co se dá. Nám pak radili než půjdete domů důkladně si očistěte podrážky, ať si to svinstvo nezanesete domů. To bylo v v roce 1986. Původní odhad nákladů na rekonstrukci Letohrádku tehdy byl 50 mil Kč. Nebylo na ni. Teprve intervencí presidenta Václava Havla se daly věci do pohybu. Rekonstrukce byla zahájena 2002 odstraněním všech dřevěných součástí stavby, zbyly holé zdi. Ty musely být metr po metru vypáleny autogenem. Studna byla obnovena, celá stavba obkopána a isolována od spodní vody. Letohrádek byl slavnostně znovu otevřen 2005. Původní částka za rekonstrukci se vyšplhala z 50ti na 115 mil. korun.Letohrádek Kinských (1827 - 2005)